Apoteóza
(1827, Louvre)
Apoteóza (z řec. apo-theósis, zbožštění) znamená extrémní oslavu, vyzvednutí člověka nebo i nějaké představy do nadlidské polohy.
Víra ve zbožštění úzce souvisí se široce rozšířenou představou o pádu člověka. Ten může být podle některých názorů zvrácen a člověk znovu dosáhnout harmonie a svého původního místa po boku božského. Sociolog Elemér Hankiss hovořil o dvou strategiích lidstva k dosažení zbožštění: prométheovské a apollónské. Prométheovská cesta spočívá v rozvoji technické stránky civilizace, ve vymezení lidského životního prostoru vůči chaotickému vesmíru. Apollónská cesta je založena na duchovní rozvoji a symbolickém vymezení se vůči světu a je tradiční metodou exaltace.[1]
Historie
[editovat | editovat zdroj]Apoteóza původně znamená zbožštění, přijetí či vyzdvižení mezi bohy. V řecké a římské mytologii se bohové pokládali za součást světa a od lidí se lišili hlavně tím, že byli nesmrtelní. Velcí hrdinové (Héraklés) a panovníci (Alexandr Veliký) tak mohli být přijati mezi nebeské bohy, stát se nesmrtelnými a často se pak takové postavy ztotožňovaly s hvězdami. Některé významné hvězdy se tedy pokládaly za zbožštěné hrdiny – například souhvězdí Andromeda, Orion nebo Castor a Pollux v souhvězdí Blíženců. V císařském Římě se apoteóza (deificatio) zemřelého císaře stala téměř pravidlem: pohřební průvod šel nejprve na fórum, kde se přednášely chvalořeči, a pak k místu, kde byla mrtvola spálena na hranici. Přitom se vypustil orel, který představoval zemřelého.[2] Podobné rituály zbožštění byly v Egyptě, za dynastie Ming ve staré Číně i jinde.
V monoteistických náboženstvích je Bůh tvůrcem světa a není tedy jeho součástí, takže zásadní rozdíl mezi člověkem a Bohem žádnou apoteózu nepřipouští. Ježíš Kristus se podle křesťanské teologie nestal Bohem, nýbrž jako Bůh už přišel na svět. Východní teologové užívali pojem theósis, přijetí Bohem. Teprve v renesanci se pojem apoteóza opět vyskytuje, i když obvykle jen v přeneseném významu oslavení. Ve výtvarném umění 19. století se vyskytují alegorické „apoteózy“ národa nebo vlasti, například cyklus "Apoteóza zemí koruny České" v Národním divadle od Vojtěcha Hynaise.
Magie
[editovat | editovat zdroj]| „ | Když člověk začne něco tvořit, jako by vytvářel nové nebe, a z něj nové dílo, které touží vytvořit, k němu vyvěrá.(...) neboť taková je nesmírnost člověka, že je větší než nebe i země. | “ |
| — Paracelsus, Astronomia magna, 1537/1538[1] | ||
Představa o exaltaci je významným prvkem západní magie, který začal být rozvíjen v období renesance. Renesanční magie v tom navazovala na biblické pojetí člověka jako pána tvorstva, ať už před pádem či po něm. Dalším důležitým zdrojem byla Platónova nauka o anamnéze, katarzi a mánii jako prostředcích obrácení se k pravdě. Pozdější novoplatonismus pak mezi nástroje exaltace zařadil i zaříkávání, používání posvátných jmen a čísel a další rituální postupy. Marsilio Ficino se domníval, že člověk se může přiblížit světu idejí a Bohu zakoušením krásy, ale také vytvářením talismanů, které mu zajistí kontakt s anděly a démony. V renesanční magii se objevuje řada výrazů pro toto zbožštění člověka: elatus, elevatio, exulatio, furor, illuminatio, inspiratio a exaltatio. V astrologii je jako exaltatio označována pozice planety, kdy je její moc nejvyšší, v alchymii je spojována se sublimatio, tedy s očistným procesem duše, který je někdy přirovnáván ke Kristově vzkříšení.
Sebezbožštění bývá jedním ústředních prvků takzvané stezky levé ruky.[3]
V baletu a hudebním divadle
[editovat | editovat zdroj]Apoteóza získala zvláštní význam jako stylistický prostředek v klasickém baletu, například když je tragická smrt hrdiny nebo smrt dvojice milenců v poslední scéně (například v Labutím jezeře) vyzdvižená nebo ozářená, nebo když konflikt, na kterém je příběh založen, je doveden k magickému nebo mytickému řešení (například v Sylvii). Odpovídající číslo pak také nese označení „Apoteóza“.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]V tomto článku byl použit překlad textu z článku Apotheose na německé Wikipedii.
- 1 2 SZŐNY, György E. Okultismus Johna Dee. Praha: Volvox Globator, 2020. ISBN 978-80-7511-524-9. S. 26–31, 43–45.
- ↑ Ottův slovník naučný, heslo Apotheosa.
- ↑ FLOWERS, Stephen E. Lords of the Left-Hand Path. Smithville: Runa-Raven Press, 1997. ISBN 9781885972088. S. 50-53.
Literatura
[editovat | editovat zdroj]- Ottův slovník naučný, heslo Apotheosa. Sv. 2, str. 536
