Restituce
Restituce je navrácení něčeho do původního stavu. Jako tzv. restitutio in integrum jde o nápravu způsobených škod obnovením původního právního stavu.
Restituce majetku
[editovat | editovat zdroj]V majetkověprávních vztazích se takto nazývá navrácení podle nového práva neoprávněně odebraného majetku původnímu majiteli. Není-li vrácena původní věc (naturální restituce), ale náhradní plnění, jedná se o reparaci či refundaci. V případě navracení státního majetku původním majitelům (nebo jejich dědicům) ji lze chápat jako opravný prostředek po násilné konfiskaci nebo znárodnění majetku státem nebo jinými mocenskými subjekty.
Restituce v českých dějinách
[editovat | editovat zdroj]Restituce po roce 1620
[editovat | editovat zdroj]Po porážce stavovského povstání v roce 1620 nařídil císař Ferdinand II. restituci majetku konfiskovaného stavovskými direktory institucím a jednotlivým šlechticům, kteří se podle názoru direktoria dopustili zrady na vlastní zemi v době povstání. V praxi nebylo těžké úkon restituce provést, protože povstalci až na výjimky díky své váhavosti a nedostatku času nestačili dovést své konfiskace do konce a zavést na konfiskovaných statcích nové majetkoprávní poměry. Císařským úředníkům tak většinou stačilo jen škrtnout zápisy zemských sněmů z doby povstání a připsat poznámku o jejich neplatnosti od samého počátku. Oficiálně šlo o „uvedení do původního stavu", kdy císař prohlásil veškeré legislativní akty vydané stavovským direktoriem, všemi zemskými sněmy a jim podřízenými orgány za nulitní od samého počátku.[1]
Restituce po roce 1781
[editovat | editovat zdroj]Po vydání tolerančního patentu v roce 1781 bylo umožněno rodinám nekatolíkům, kteří v předchozích desetiletích odmítli přestoupit na katolickou víru a raději emigrovali nebo byli posláni do vyhnanství, a kterým byl proto zkonfiskován veškerý majetek, aby si zažádali o vrácení tohoto majetku (většinou však dostali jen částečnou finanční kompenzaci).[2]
Restituce po roce 1945
[editovat | editovat zdroj]Po osvobození Československa byl hned v květnu 1945 vydán dekret prezidenta republiky č. 5/1945 Sb. o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě.... Tímto dekretem byly prohlášeny za neplatné všechny majetkové převody, které byly uzavřeny po 29. září 1938 pod tlakem okupace nebo národní, rasové nebo politické persekuce. Dekret platil pouze pro české země, politici na Slovensku jej odmítli kvůli sporu o vracení židovského majetku. Konkrétní podobu poválečné restituce pak přinesl zákon č. 128/1946 Sb., o neplatnosti některých majetkoprávních jednání z doby nesvobody a o nárocích z této neplatnosti a z jiných zásahů do majetků vcházejících. Restituci mohl provést buď úřad, který na majetek zkonfiskovaný za okupace uvalil národní správu, nebo o ní mohl rozhodnout soud, pokud úřad žádost o restituci zcela či zčásti zamítl, nebo mu provedení restituce trvalo příliš dlouho. Restituce mohla spočívat buď v navrácení majetku nebo ve vyplacení peněžité náhrady. Restituce uskutečňované po roce 1945 se však členily do několika kategorií podle toho, z jakého důvodu k majetkovému přesunu došlo, jakého majetku se týkaly (např. zda movitých či nemovitých věcí či jak rozsáhlého majetku - nebyl totiž politický zájem restituovat např. velké průmyslové podniky).[3][4]
Restituce po roce 1989
[editovat | editovat zdroj]V České republice a dalších postkomunistických zemích je tímto termínem označováno navrácení znárodněného nebo konfiskovaného majetku bývalým soukromým vlastníkům, církvím a jiným institucím po roce 1989. Tento proces začal probíhat na základě vyvíjejícího se práva a není proto ještě uzavřen. Pro Českou republiku bylo rozhodné období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.
- „Malá restituce” na základě zákona č. 403/1990 Sb.
- Restituce mimosoudními rehabilitacemi na základě zákona č. 87/1991 Sb.
- Restituce historického majetku obcí na základě zákona č. 172/1991 Sb.
- Restituce židovského majetku na základě zákona č. 212/2000 Sb.
- Restituce církevního majetku na základě zákona č. 428/2012 Sb.
Odkazy
[editovat | editovat zdroj]Reference
[editovat | editovat zdroj]- ↑ KNOZ, Tomáš. Pobělohorské konfiskace : moravský průběh, středoevropské souvislosti, obecné aspekty. [online]. Brno: Matice moravská; Masarykova univerzita, 2006 [cit. 2026-06-10]. Kapitola Restituce, rehabilitace a reintrodukce (1621-1622), s. 123–143. Dostupné online.
- ↑ NÁDENÍČEK, Jaroslav. Pronásledování tajných evangelíků na Kloboucku. S. 75–78. RegioM : kulturně-vlastivědná revue okresu Břeclav [online]. 1998 [cit. 2026-06-10]. Čís. 2, s. 75–78. Dostupné online.
- ↑ KUKLÍK, Jan; NĚMEČKOVÁ, Daniela. Majetkové změny v ČSR v letech 1945–1948. S. 3–14. Paměť a dějiny [online]. 2017 [cit. 2026-06-10]. Čís. 01, s. 3–14. Dostupné online.
- ↑ ČÍŽKOVÁ, Kristýna. Poválečné restituce ve vybraných spisech Okresního soudu civilního Brno, 1947-1948. Brno, 2019. Diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce Vladimír Černý. Dostupné online.
Související články
[editovat | editovat zdroj]Externí odkazy
[editovat | editovat zdroj]
Slovníkové heslo restituce ve Wikislovníku- Zákon 403/1990 Sb. o zmírnění následků některých majetkových křivd ze dne 2. října 1990 na zakonyprolidi.cz
