Carl Swartz

Carl Swartz
Carl Swartz
Narození	5. června 1858; Norrköping
Úmrtí	6. listopadu 1926 (ve věku 68 let); Engelbrekt
Občanství	Švédsko
Alma mater	Uppsalská univerzita; Univerzita v Bonnu
Povolání	politik a továrník
Ocenění	čestný člen Östgötského národa v Uppsale (1900); komandér 1. třídy Vasova řádu (1906); komandér velkokříže Řádu polární hvězdy (1910); Řád Serafínů (1920); velkodůstojník Řádu čestné legie; … více na Wikidatech
Politické strany	Menšinová strana První komory (1900–1904); Umírněná strana První komory (1905–1911); Národní strana První komory (1912–1926)
Děti	Erik Carlsson Swartz
Rodiče	Erik Swartz
Příbuzní	Carl Swartz (vnuk)
Funkce	člen První komory (1900–1921); ministr financí (1906–1911); premiér Švédska (1917); člen První komory (1922–1926)
Podpis
	multimediální obsah na Commons
	Některá data mohou pocházet z datové položky.

Carl Johan Gustaf Swartz (5. června 1858 Norrköping – 6. listopadu 1926 Stockholm) byl švédský podnikatel a politik. Od 30. března do 19. října 1917 byl premiérem Švédska. V letech 1906 až 1911 byl ministrem financí. Byl představitelem konzervativní Národní strany (Nationella partiet).

Život

Byl synem majitele tabákové továrny a poslance Erika Swartze a jeho manželky Elisabeth Forsgrenové. Po dokončení studií v Uppsale a Bonnu se vrátil do Norrköpingu, aby vedl rodinný podnik nesoucí značku Petter Swartz. V Norrköpingu byl předsedou městské rady v letech 1886 až 1906.^[1] V roce 1912 daroval městu bývalé rodinné sídlo. Budova se stala první městskou knihovnou v Norrköpingu a také muzeem umění.

V letech 1912 až 1917 byl předsedou představenstva soukromé švédské centrální banky. V roce 1917 se stal národním univerzitním kancléřem.

Do celostátní politiky vstoupil roku 1900, kdy byl zvolen do dolní komory parlamentu. Jako ministr financí v letech 1906 až 1911 zavedl řadu reforem, včetně integrované daně z příjmu a majetku, které učinili švédský daňový systém progresivnějším. Po sloučením pravicových skupin dolní komory Riksdagu v roce 1912 se stal členem vnitřní rady nově vzniklé Národní strany.

Během první světové války byl klíčovou postavou Riksdagu jako předseda důležitého Výboru pro zásobování (1915 až 1917). Po rezignaci premiéra Hjalmara Hammarskjölda vyzval král Gustav V. Swartze, aby sestavil nový kabinet. Tím chtěl mj. uklidnit buržoazii a konzervativce, kteří byli znepokojeni únorovou revolucí v Rusku a hrozbou očekávané revoluční vlny.

Před demonstracemi 1. května 1917 Schwartz zakázal soukromé pravicové milice výměnou za ujištění Sociálně demokratické strany, že bude udržovat pořádek. 1. máj, od něhož se očekával revoluční výbuch lidu nespokojeného s nedostatkem potravin, pak skutečně proběhl poklidně. Situace se definitivně uklidnila po úspěšné sklizni brambor na začátku léta. Swartz také ve snaze řešit hladovou krizi rychle uzavřel obchodní dohodu s Británií.^[2] Švédsko na oplátku za možnost dovozu obilovin umožnilo dohodovým mocnostem plavbu Baltským mořem.^[3]

Sociální demokraté nicméně využili hladové nepokoje k vyvíjení tlaku na zavedení všeobecného a rovného volebního práva a volebního práva žen. Vláda byla v těchto otázkách rozdělená. Představitelé její levicové frakce, ministr občanských záležitostí Oscar von Sydow a ministr financí Conrad Carleson, souhlasili s návrhy sociálních demokratů a liberálů. Hrozili rezignací, pokud Swartz vyhoví požadavkům ministra zahraničí Arvida Lindmana na zachování stávajícího stavu. Swartz byl nerozhodný. Jeho řešením bylo počkat na jarní volby. V nich zvítězila nakonec levice. Gustav V., který nebyl příznivcem rozšíření parlamentarismu, chtěl umožnit Swartzovi pokračovat ve funkci premiéra navzdory úspěchu levicových stran. Ale to znemožnil skandál, který ukázal, že Swartzův syn byl zapojen do černého trhu a porušoval válečný přídělový systém.

Reference

↑ Carl Johan Gustaf Swartz. Svenskt Biografiskt Lexikon [online]. [cit. 2026-04-13]. Dostupné online.
↑ JONAS, Michael. ‘Time of Turmoil’: Sweden, Undeclared Emergencies, and the Experience of Crisis and Transformation in and around the First World War. First World War Studies 14/2023 [online]. [cit. 2026-04-13]. Dostupné online.
↑ ÅSELIUS, Gunnar. Foreign Policy (Sweden). International Encyclopedia of the First World War [online]. [cit. 2026-04-13]. Dostupné online.

[1] Carl Johan Gustaf Swartz. Svenskt Biografiskt Lexikon [online]. [cit. 2026-04-13]. Dostupné online.

[2] JONAS, Michael. ‘Time of Turmoil’: Sweden, Undeclared Emergencies, and the Experience of Crisis and Transformation in and around the First World War. First World War Studies 14/2023 [online]. [cit. 2026-04-13]. Dostupné online.

[3] ÅSELIUS, Gunnar. Foreign Policy (Sweden). International Encyclopedia of the First World War [online]. [cit. 2026-04-13]. Dostupné online.

[1]

[2]

[3]

Premiéři Švédska

Louis Gerhard De Geer (1876–1880) • Arvid Posse (1880–1883) • Carl Johan Thyselius (1883–1884) • Robert Themptander (1884–1888) • Gillis Bildt (1888–1889) • Gustaf Åkerhielm (1889–1891) • Erik Gustaf Boström (1891–1900) • Fredrik von Otter (1900–1902) • Erik Gustaf Boström (1902–1905) • Johan Ramstedt (1905) • Christian Lundeberg (1905) • Karl Staaff (1905–1906) • Arvid Lindman (1906–1911) • Karl Staaff (1911–1914) • Hjalmar Hammarskjöld (1914–1917) • Carl Swartz (1917) • Nils Edén (1917–1920) • Hjalmar Branting (1920) • Louis de Geer (1920–1921) • Oscar von Sydow (1921) • Hjalmar Branting (1921–1923) • Ernst Trygger (1923–1924) • Hjalmar Branting (1924–1925) • Rickard Sandler (1925–1926) • Carl Gustaf Ekman (1926–1928) • Arvid Lindman (1928–1930) • Carl Gustaf Ekman (1930–1932) • Felix Hamrin (1932) • Per Albin Hansson (1932–1936) • Axel Pehrsson-Bramstorp (1936) • Per Albin Hansson (1936–1946) • Tage Erlander (1946–1969) • Olof Palme (1969–1976) • Thorbjörn Fälldin (1976–1978) • Ola Ullsten (1978–1979) • Thorbjörn Fälldin (1979–1982) • Olof Palme (1982–1986) • Ingvar Carlsson (1986–1991) • Carl Bildt (1991–1994) • Ingvar Carlsson (1994–1996) • Göran Persson (1996–2006) • Fredrik Reinfeldt (2006–2014) • Stefan Löfven (2014–2021) • Magdalena Anderssonová (2021–2022) • Ulf Kristersson (od 2022)